Tenhle obrázek na dveřích toalety mě asi nikdy nepřestane bavit :)
…a tenhle výhled taky není úplně nudnej.
Jo a při obídku kdesi v Nuslích jsem potkal krajana :)
Tenhle obrázek na dveřích toalety mě asi nikdy nepřestane bavit :)
…a tenhle výhled taky není úplně nudnej.
Jo a při obídku kdesi v Nuslích jsem potkal krajana :)
Je to taková nová hračka, nový způsob ovládání her (info na Živě.cz) – prostě stojíte před televizí a chováte se jak pošuk. Je docela sranda si to zkusit, ale když nevidíte, co se děje na obrazovce, je to sranda ještě větší! :)
Takhle to vypadá, když se dá Aličce do ruky štětec. Grafiti jsme zatírali natřikrát a z xichtu se tomu fakt nechtelo ;)
Čtyři roky mi kluci v práci vyprávějí o hořící zmrzlině v naší čínské restauraci, až jsem si ji taky dal. Na chuť nic extra, ale způsob servírování je cool :)
Ještě že nás ten svaz zachránil od nebezpečných a drahých WRC a můžeme teď chodit koukat na “myšák cup”. Je mi z toho smutno…
Asi pět minut po koupi našeho prvního auta jsem z něj udělal geoauto, o dalších pět minut později jsem k němu ztratil klíček a tohle je první fotka.
Jo a tohle je lesní kamerověc. Jdeme takhle lesem a najednou na zemi halda kukuřice. No a to byla nástraha na zebry a jiné lesní životvory, aby pózovali před kamerou. Funguje to i potmě, páč to má hafo LEDek na svícení.
Jo a taky jsem dost lezl na strom.
No a tohle je výsledek celodenního snažení – 27 nalezených keší!
Tak jsem si zase splnil svůj někdejší sen – pracoval jsem v Londýně. I když jen na pár dní… Tentokrát jsem bydlel v bývalém přístavišti, dnešním bankovním centru (světa), v Docklands. První večer jsem se dostal na hotel docela rozumně, tak jsem přemohl lenoru a vyrazil se podívat na stadión Milénia. Podle mapy to měla být procházka na dvacet minut, ale protože jsme v Docklands, tak byla v cestě spleť přístavů a výsledkem byla procházka na dvě a půl hodiny :)
Na svajbě jsem se soustředil spíš na pití, takže jsem toho moc nenafotil. Teda vlastně jsem vyfotil jen ty naše dva stříbrné šípy (stěhováky) ve svatebním oblečku.
Dva poznatky
Sobotu jsem mel stravit v posteli, ale pak se to zvrhlo v neskutecne akcni den! Rano jsem resil souseda, kterej nam do bytu pres strop poustel vodu. Pri tom jsem objevil, ze ma nas barak celkem sofistikovanej kamerovej systém – nahrává jen když je nějakej pohyb a oci ma vsude.
Pak jsme vyrazili do města. S Holdou jsme poresili jednu pracovní krizovku, ukázal jsem Lucce, kde ted delam. Pak jsme vyrazili koupit oblek na svatbu me male sestricky. Je awesome, ale jestli chcete vědět víc, musíte na tu svatbu prijit, pac ho vytahnu az tam a driv nic neprozradim ;)
No a protože jsme dostali krizové klíče od domovníka a bylo na nich napsáno i klíčové slovo “střecha”, neodolali jsme a vylezli jsme na náš jedenáctipatrovy domecek…
Nic tu nefunguje. Internet, elektrika, klimatizace. Funguje jen alarm, a to dost nahlas. Bolí mě hlava, jdu domu...
Jo a taky je tu docela hezky.
Na motorku se vrátil nečekaně brzy – přesně 31 dní po té, co si pořídil otevřenou zlomeninu stehenní kosti. Svezl se sice “jen” na závodním superbiku, ale i tak potvrzuje to, co jsem nedávno kdesi četl – vrcholoví sportovci mají neuvěřitelně rychlou schopnost regenerace (a taky překonávání bolesti). Zatímco obyčejný člověk by si bral neschopenku na půl roku a pak teprve zkoušel chodit, Vale už po měsíci lítá po zadním kole. …i když k motorce musel dojít o berlích :)